Ja som kokot, ty si kokot!

V dřívějších dobách – a trvalo to vlastně několik desítek let, byli určitou součástí osadního života i vojáci. Okrouhlík  tomu svým umístěném, mezi dvěma vojenskými prostory, prostě přímo nahrával. Běžné přesuny menších skupinek vojáčků (pěšky, někdy i poklusem) vcelku ničemu nevadili, prostě to tehdy “patřilo k věci”. 

     Co ovšem občas bylo  až protivné, to bývaly podvečerní invaze vojáků do hospůdky “U Billa”. Pravda – i oni měli nárok hasiti žízeň (někdy přímo “žížeň”) dobrým pivem, občas i něčím ostřejším, sem tam to ovšem přerůstalo do hrůzného hukotu a šrumce. Někdy jich prostě bylo v hospodě až přespříliš.

     Složení těch žíznivých vojsk bylo národnostně různé: národnost česká, slovenská, maďarská – možná i další. Jejich hlasité projevy tudíž byly specificky laděné, až na hranu únosnosti, možná i za ní.

     Jednou už mi to nedalo a věnoval jsem jim u osadního táboráku  (ten tedy byl většinou bez vojenské účasti) nedlouhou kafráž. Docela se to líbilo. Psal se rok asi tak  1983.