Tajné šeptání  Svaté Anně,

rok 1971 – a pak opakovaně

Já raději dál nepůjdu, tím pokazím to jenom málo,

já raději dál nepůjdu, tím nepokazím skoro nic.

Možná, že by se dalo, 

však co by se pak stalo?

Život si prostě oblíbit, 

zamilovat a políbit?

Co všechno by se mohlo stát,

když nešlo by už jenom hrát?

Tak raději dál a pouze snít,

všechno jen jako – a tiše hnít?

A mohl bych dál klidně spát,

kdybych si přestal jenom hrát?

Možná, že by se dalo, 

však co by se pak stalo?

Já raději dál nepůjdu, tím pokazím to jenom málo,

já raději dál nepůjdu, tím nepokazím skoro nic...

PS: 

Svatá Anna (neboli též Obrázek) – to byl panečku nádherný smrk. Mohutný a statný, z dob hlubokého Rakousko-Uherska, katolickou vírou svěcený. Ten velikán mi po mnoho desetiletí přicházel jako nezničitelný opěrný pilíř Okrouhlíku. Co já jsem se k němu namluvil, co všechno ode mne slyšel. No a vidíte – už deset let nestojí, má to “za sebou”. Postupně jej provrtávali mravenci, jeho  dutina trouchnivěla a ničila vnitřek stromu. V samém závěru zapálil jakýsi chytrák v dutině oheň. Ano, strom musel padnout, stal se nebezpečným. “Broučího zničení” všech okolních smrků (jimž s přehledem panoval) se už nedočkal – snad to tak bylo i dobře.

Potom je zde ještě další otázka – zdalipak jsem Svatou Annu neničil i já svým nekončícím a často zmateným kafráním, byť mnohdy jen šeptem pronášeným. Třeba ten smrk pochopil, že jsem vlastně nikdy úplně nedospěl, tak jak se na člověka sluší a patří. Možná ho to deptalo a leptalo víc než ti mravenci. Bůh suď a Bůh opatruj.