Trampova okrouhlická pře

     Když vystoupil tramp z prostorů jihlavských – na hráz rybníku Horní Okrouhlík, doprostřed hráze, která je proti hrázi rybníku Střední Okrouhlík, ukázal mu Otec Osad všechno to okolí zaslíbené a pravil: “Toto jest ten kout země, kterou dám tobě, tvým podsadám i celému tvému lidu a lidu mému. Vstaň, trampe, vezma deku svou, sestup k rybníku Střední Okrouhlík. Jako tomu bylo při Mojžíšově opuštění Egypta, tak tomu bude i zítra. Rozestoupí se vody a bude stát voda na levici i voda na pravici, bude stát síla vod těch i přejdeš ty i celý tvůj lid i psi tví a každá duše živá, suchou nohou přejdete zítra za úsvitu ráno, na loučku u hráze rybníku Střední Okrouhlík.”

     Tu tramp pohnul se maličko, ale nenalezl odvahu k řeči. Otec Osad však rozpoznal, že trampovi vstoupila na srdce tíseň a vyzval ho hlasem ohně:

“Trampe, čundráku statečný, proč se chvěje tvé srdce? Máš-li jaké přání, vyslov je. Chceš snad v prostorách, které ti dávám, některý z krmelců jahodím osázených? Nebo chceš po dlouhé dny žít mezi vnuky vnuků svých v zelené krajině rákosí? Zatoužilo tvé srdce po místečku nějakém zvláštním, ze všech nejkrásnějším v celém prostoru zaslíbeném? Toužíš hlavu ukládat ve stínu modřínu, nebo chceš snad nasytit  oči své září západního slunce nad hladinou rybníka? Hle, jsi přední kníže svého trempířského lidu a dědictvím tvým bude nejlíbeznější kraj země, který udílím lidu tvému. Dlouhá léta jsi vodil kamarády své divokou přírodou a stanoviště jsi neměl žádného. Mnohem více let přidám tobě, abys řídil lid svůj na své osadě, a děti tvých dětí budou kolem tebe jako hradby, synové jako smrky a dcery jako borovice.”

     Na ta slova sklonil tramp tvář svou k zemi, povzdech a pravil:

“Nechť se nehněvá Otec Osad na služebníka svého. Tvůj služebník tramp netouží vstoupit do prostor těch výborných, které Otec Osad dá dětem jihlavským. Nechť je mi milostiv Pán, dovol, abych zde na místě tomto vyhloubil hrob svůj a abych odpočinul na hrázi této, neboť viděli oči mé krajinu tu rozkošnou, prostor podobný zahradě Eden.”

     I podivil se Otec Osad převelice, neboť se domníval, že zná srdce trampské. I vyzval trampa, řka:

“Mluv, trampe, ať nic nesmlčí ústa tvá.”

     A vyprávěl Otci Osad tramp myšlení srdce svého:

“Jsem už dost starý muž, Otče Osad, jsem dosti unavený ze všech těch cest. Pane, nejsou ani tak unavené mé nohy, ale ustala vůle má. Po dlouhá léta svá, od mladosti své, toužil jsem po svobodě, po tvé krajině jsem dychtil, jako štika dychtí po kořisti. V prostorách chatařských, kde jsem různé jazyky slýchati musel, kde k Tvému nebi stoupal nářek otroků osadních. Ve vyhnanství svém, i za nocí putování, kdy nad táborem zářil Tvůj ohnivý oblak a spala každá duše živá, viděl jsem vody sladké tekoucí mezi loukami, stromoví kývající se ve vánku, dýchal jsem vůni zralých polí, počítal stáda krav na svazích a slyšel zpěv dívek v zahradách. Viděl jsem kraje podobné rajským zahradám. Celé mé srdce spěchalo k těm mezím, celá má vůle opírala se do našeho putování, jako se opírá vítr do plachet člunů na plochách vodních. Má vůle hnala a táhla ten vzpurný, unavený, mnohdy i lenivý lid, poháněla kamarády i jejich dívky, nesla stany, nádoby s vodou, torny s pokrmem. Jen má vůle hýbala tím hlučícím zástupem.  Zapomínal jsem na pivo i na chléb, nespal jsem touhou po těch krajích. A když jsem pozoroval ty mladé dovádějící mezi stany, vždy jsem myslel na to, zda právě oni budou žít v zaslíbeném místě svobody. Celý, můj Pane, celý jsem se proměnil v putování a ve vyhlížení svobody. Jsem putováním a jsem sněním. Dnes mé oči spatřili prostor podobný zahradě Eden. Hle, Pane, z této hráze nyní mohu už jen sestoupit. Dovol mi tedy vyhloubiti si zde hrob svůj.”

     Vtom zapraskal oheň v hlase Otce Osad, i couvl tramp spěšně a zahalil se těsněji do celty své. A hlas Otce Osad otázal se nikoliv bez údivu:

“Co pravíš trampe, opovážlivče? Byly snad tvé sny krásnější než země, kterou jsem ti připravil? Jsi zklamán darem, který jsem ti s láskou předal? Chceš mi snad vytknout lest či klam, že přivedl jsem tě do kouta marného a opojil tvé srdce prázdnými sliby? Tvé oči jistě vidí místo přepodobné tvým pošetilým snům! Nedosahuje snad má štědrost velikosti tvé vůle?”

     I rozplakal se tramp a zvolal:

“Bojím se, Otče Osad, Tvého hněvu. Nepláči však z bázně a jsem hotov nésti trest za svoji opovážlivost, uzná-li se Tobě. Pláči však, že tak málo znáš služebníka svého a že nerozumíš myšlení srdce mého, ačkoliv chodili jsme spolu prašnými cestami po dlouhou řádku let, jako dva přátelé. Mylně pokládáš, Otče Osad, za nevděk slabost mou, dovol tedy, ať mluvím dále.”

     I pravil Otec Osad: “Mluv.”

     Tak pokračoval tramp:

“Mé oči vidí krajinu podobnou zahradě Eden a podobnou všem snům mým. A je to místo svobody, prostor nový. Až vkročí tam děti jihlavské a další, budou vpravdě osadou, lidem Tvým. Ty víš, Otče Osad, že dnes končí čas putování. Byl to zajímavý i těžký čas – ale byl to čas můj. Zítra nastane čas usídlení. Ten čas už můj není. Pomni, Otče Osad,, že srdce trampské je jiné než srdce Boží. Toužit po svobodě je věc jedna, ale vstoupit do míst svobody je věc druhá. Kdo z lidí mne může obvinit ze zbabělosti? Ale dnes mám strach. Svobodné místo, to nejsou jen malebné posady a jejich poklady, svobodný prostor to je též osadní lid dlící v těchto místech, proměnlivá směsice, jež přestává být lidem Tvým. Ale jejich děti pláčí stejně jako děti trampské. A tak dnes oči mé vidí zemi zaslíbenou – zítra mají uvidět, jak vody těchto rybníků žloutnou močí a lesknou se omastkem? Mám opět vidět to, co mne zdeptalo u nejednoho sídla, a mám na tom mít podíl? Mám slyšet bzučící hejna much na odhozených odpadcích a kostech, nad umlácenými veverkami? Mám slyšet nářek žen nad ožralými muži? Mám snad slídit jako panovačný šerif v dobité zemi, přít se s lidem příchozím, na nějž ukáže ruka Otce Osad? Mám bojovat s lidem jež si jinde odlil zlatého býčka, s lidem na nějž ukáže tvá pravice? Mám dohlížet na své osadníky, služebníky, mám hlídat kvalitu vody i piva, hub, mechu i medu? Mám špehovat legalitu staveb a míru všemožného lesního pychu? Střežiti bláznivý chaos dopravní? Mám nechat plnit osadní chýše domácími i cizími klenoty, aby se nám pak nad hrobem synové přeli o dědictví? Mám si vyřezat nádherný totem, k němuž budou po všechny časy putovat pokolení jihlavských i jiných, abych se ještě po smrti sám stal zlatým býčkem? Mám, Otče Osad, sestoupit z této hráze, která je vrcholem mého života, mám opustit sám sebe, to jest putování, a mám se stát hrabivým starcem pomalu ztrácejícím paměť mezi rozhádanými příbuznými, pro smích dětem a pro soucit ženám?”

     I rozpálil se Otec Osad hněvem proti trampovi a pravil:

“Chceš zanechat můj lid? Dobré se mi to vidí. Dlouho a věrně si vodil mé stádo. Ale pomni, že nejenom můj, alébrž i tvůj je chumel tento. Chceš jej snad zapudit jako ženštinu nevěrnou? Není člověku dovoleno opustit to, co k sobě připoutal. Mám v ošklivosti každého zběha. Vím dobře, že člověku bývá svoboda těžší a trudnější než otroctví, ale kdo jiný má svobodu unést, ne-li právě ty, trampe? Chceš tedy opustit svoji družinu, která tě miluje a která v tebe doufá, a chceš ji opustit ve chvíli veliké, ale nadevšechno těžké?”

     Povstal tramp a pravil:

“Otče Osad, slova tvá jsou tvrdá jak hasičská sekera. Kdo s Tebou může vést při? Řekneš-li: Jdi, tedy půjdu. Povedu dál svůj lid, jak vedl jsem jej do doby této. Sestoupím z hráze, dobudu rybniční pláž, vstoupím do Planiny hospodské i do Oblasti kurtů, dobudu prameny pitné vody, vstoupím do rokle pískovišť, pokořím staré lesní a báňské jámy, stanu v olšoví pod Dolním Okrouhlíkem, usadím se na pasece plné borůvčí, nebo kdekoli přikážeš. Sestoupím z hráze a dovedu ke skonání život svůj, jak je tomu souzeno synům lidským. Ale pomni, Otče Osad – a vlož to na srdce své, že dnes poprvé prosil jsem Tebe o milost pro sebe samého.”

     I ztišilo se praskání ohně i odmlčel se Otec Osad. Poznal tramp myšlení Otce Osad, že se bylo proměnilo. I zaradoval se tramp a políbil zemi okrouhlickou, na níž došel milosti u Otce Osad. Osmělil se po chvíli a pravil:

“Nechť se, prosím, nehněvá Panovník, ale vím, jak sděliti lidu mému, že nepovedu je vodami rybníků okrouhlických aniž vstoupím do země Tvé. Jen prosím, Otče Osad, nedopusť mi zhřešit, aby přes mé rty přešla slova klamná a lživá. Učiň opravdu to, co řečeno býti má. Jestliže jsem před Tebou nalezl milost, zapověz mi, prosím, vejíti do krajiny té, do míst svobody, jež se podobá zahradě Eden.”

     A v té chvíli vzplanuly keře na hrázi rybníka Horní Okrouhlík – a v plamenech zahřměl smích. A byl to smích, při němž poskočil i kopec Popičák, skály pukaly až na Špičáku – a v širokém okolí praskaly i mohutné stromy. Do smíchu Otce Osad mísil se vysoký a zajíkavý stařecký smích Otcova služebníka – trampa.