U Spořky

Kouzelně kopal se fotbálek u chaty Spořitelní,

tenkráte jsme snad mysleli, že budem nesmrtelní.

Ten šikmý proužek travičky byl z nebe unikát,

tam mnohý mladík těšil se, že sto let bude hrát.

Váleli tam “plejeři” snad z celé republiky,

fandívaly i dívenky, nádherné okamžiky.

Branky byly jen chatrné, ze smrčků ještě v kůře,

ty velké stromy okolní už dopadly dnes hůře.

Býval jsem střelec do oblak, prý s kličkou noblesní,

s pohybem mnohdy klamným - ornament secesní.

Ta hra mě prostě těšila, já každý den chtěl hrát,

bez čutáníčka u Spořky snad nešlo by mi spát. 

Loučka už dávno zmizela, též chata Spořitelní,

dnes ovšem také jasné je, že nejsme nesmrtelní.

Však vždy když míjím prostor ten, srdce mé pookřeje,

pár vteřinek jsem klučinou – a to tak krásně hřeje.

(Dnes mi při tom psaní má vysychající kukadla kapánek zvlhla...)