DŘEVO

     Nepatřím mezi věčné a pilné domácí pracanty. Vůbec už nejsem vyhlášeným kutilem, šikulkou. Moji nejbližší dokonce prohlašují, že jsem člověk líný a navíc nešikovný – dřevo. Nu což, znají mě, tak to asi bude pravda.

     No, a vidíte. I takový nekňuba, jako jsem já, si našel rekreační pracovní činnost, kterou vykonává bez jakéhokoliv nátlaku a která ho navíc dokonce baví. Snad se pro mne i hodí. Samozřejmě to není nic světoborného. Vždyť se jedná jen o obyčejné řezání dřeva.  Ano, to monotónní a pro mnohé otravné pílení palivového dříví, je tou mou oblíbenou prací při letním i zimním chatařském životě.

     Povím vám proč. Ono se u toho totiž může myslet na cokoliv – a také se při tom nemusí myslet vůbec na nic. Nikdo mě nehoní, nikdo mi neradí. A jak tak řežu, pěkně si v tom rytmu udávaném pilou třeba pobrukuji:  Já mám  ko-ně,  vra-né  ko-ně,  jsou  to   ko-ně mí..., nebo cokoliv jiného. Než si celou písničku v hlavě oživím a rytmicky probrumlám, jsem třeba v půlce polena. Přendám tedy pilu do levičky a pokračuji v práci. Člověk až žasne, jak je ta druhá ruka zpočátku nešikovná. Ale vycvičit se dá rychle a dobře. Potom, když už řeže pravidelně, může přijít na řadu další písnička či něco jiného. Tak třeba ve vzpomínce odskočím do dětství a zopakuji si pěkně napůl zapomenutá rozpočítadla: En-ten-tý-ky, dva špa-lí-ky...  

     Také si ale nemusím bručet nic. Jenom poslouchám pilu, jak tiše drnčí, vnímám vůni řezaného dřeva a přemýšlím o všem možném i nemožném. Potom se klidně přistihnu, že řežu a řežu, přičemž se poněkud přihlouple usmívám. Čemu – to vím jenom já sám. Kdyby mě někdo viděl, asi by v té chvíli pochyboval o mém zdravém rozumu, ale naštěstí mne nikdo nevidí.

- Hleďme, poleno už je rozporcováno. Tak proč neudělat ještě další – a k tomu novou písničku?

     Všechno to mé potěšení je tedy až naivně prosté. Ale nakonec dostanu odměnu největší. Krásnou, příjemnou únavu, která je pro mne snad přímo totožná s tím, čemu se říká radost za života.

P. Hugo H.  -  2.9.1982

     Ano, ano, byly to hodně odlišné časy, tenkrát před desítkami let.  Třeba chudší, možná nudnější, pro mnohé ospalejší a pomalejší.  Ale rozhodně to byly časy výrazně tišší.  Před érou motorových a elektrických pil, před sekačkami, před..., před...

      Já vím, já uznávám – také dnes mám elektrickou pilu, i tu sekačku. Ostatně i s těmi novými vymyšlenostmi se může člověk unavit, třeba i příjemně. Ale na to tiché prozpěvování a na snivou recitaci čehokoliv, to dnes opravdu moc není.

     To dá rozum - nemůžeme mít všechno.

P. Hugo H. – 19.7.2O21