Pohledy starého pasáčka
Dávno již tomu, před lety - to ještě pionýrům (a na Okrouhlíku) troubily trumpety - chtěl jsem být tím, co by bylo veliké, co by bylo široké a co by bylo krásné.
A tomu nedosti, chtěl jsem žít tam, kde bych měl nedozírné možnosti. Kde by to bylo takové, že měl bych - kdykoliv - koláčky makové. A chtěl jsem být hodný.
Snad aby se to ještě mohlo přihodit, to kdyby mě chtěl znovu někdo porodit, jsem malý, jsem úzkoprsý, jsem škaredý.
Vlastnosti hanebné, možnosti darebné. Málo užitečný, velmi protiřečný, divně rozplizlý - a často hloupě oslizlý.
A dneska, když už se to smí, tak "fujtaixl a brekeke" - já umím být i zlý.
Zbývá mi jenom snění, že třeba to tak není.
Ale abych se jenom nerouhal, to zle bych možná ostrouhal. Mám endoprotézu totální, úžasné brýle (snad fokální), též sluchadlo věru parádní - a zašité fissury anální.
Jakžtakž chodím, jakžtakž vidím, jakžtakž slyším - a často kakám, až se divím. Vždyť to zas nemá tolik lidí, aby si takto, jakžtakž žili.
Měl bych být šťastný človíček a ne kyselý šťovíček!
Pravda, býval jsem i kondor, ale desítky let úřadování - a jsem pokleslý. Protivný, podivný Hugo pokleslý, stará herka úřední z úřadů pro popásání oslů.
Apropó. Úřady pro popásání oslů, to není žádná novinka, či jen tak z "luftu" vzniklá blbinka.
Úřady pro popásání oslů totiž není výmysl prezidentů Masaryka, Beneše, Gottwalda, Husáka, Havla, nebo Klause. Není to ani dílo Jourové či Špidly - a všech těch nových, co v Bruselu již bydlí.
Není to ani akce módních lobistů, či zvláštních hostů ze Sorosových postů. Kdeže, kdepak - vše mnohem starší je - ono popásání oslů.
Již za chytrého a slavného Františka Josefa, onoho Císařského a Královského mocnáře, sepsali k tomu scénáře. Ty pak nezničily ani demokracie či totality, naopak - dodali všemu větší intenzity.
A současná "Európa"? Vážení! Tak ta si vskutku libuje - ta popásání oslů přímo miluje.
Tudíž, občane! Od státu a úřadů vždy všeho se vám dostane.
Leč - abyste mohli dostat, tak nejprve musí vždy nastat: popásání oslů.
Tak tomu, tedy, vážení - úřad má vdycky řešení. To řešení musíte dostat, co ale musí dřív nastat? Teď už to víte, teď odpovíte: Ze stolice a pro stolici úřední - popásání oslů.
Léta tedy tak dáno - pravda, občas jest kapánek přeasertivováno.
Poučení, občane: Kdo popásání snáší špatně, ten uspěje vždy hůře, matně.
XXX
K věci přistupme krátkým parafrázováním nadkolegy I.D.:
"Při svém úřadování jsem zaměstnán vyřizováním sta věcí, tudíž -trvale zavelen lží.
Skutečnost, jak stojí ve slovnících blbů, bývá surová. Svůj plat neberu ani tak za práci - tu může ostatně vykonávat kdekterý osmnáctiletý elév - svůj plat beru za sady ponížení, onen krápavý spad mušinců, jak jej mapuje lidská malost.
Nikoliv nic, ale nicota. Bolivijský horník, do krajnosti vykořisťovaný, je v tomto ohledu oproti mně hrdým pánem svého osudu.
Nevím, co to dělá s ženskými - muže to však kastruje."
Občane, ono to začíná již každý den ráno.
Ranní káva v kuchyňce úřední - ta slast, ten hnus. Už tam začíná to zmrtvých vstávání úředníků a pohřbívání Bohem darovaného času. Tam lijí v břuch onu voňavou černotu, spařenou tekutinou páchnoucí (jež původně snad vodou byla), či z pytlíčků buničitých téé - a mléko do krabiček vsazené. Tam vlhčí své huby úřední, ať stranám všem pak vytrvale blafou své příkazy, zákazy, vyhlášky a sbírky. Tam pijí, společně pijí. Tváře šlechtěné, tlamy neholené - huby úřední.
Voní a čpí tam jitro úřednické, tisíckrát stejne ohrané, blbé a krásné.
Pak hnípání přechází v tlachání. Ať chytrý bystrý, nebo tupý vůl, "lejdy", či třasořitka, každý se lapne do lasa banalit a svůj opus po enté odříká.
Většinou se tak statečně vydrží, než otřou své zvlhčené klapačky úřední, vysedí svůj první dnešní fald - a s utajeným odkrknutím rozlezou se jako hmyz nevábný do svých kanceláří.
Co tam? Tam úřadují.
XXX
Pro zachování úřadu úřadem musí občas i úředníček sedmistýpadesátýšestý spis přidělený mu vyřídit. Referent ten odborný, samostatný či toporný, spis upachtěný vytřídit.
Protože stát má své úředníky a úředníci mají svúj stát. Každý referent má své občany a každý očan má své úředníky. Každý metr země je spravován příslušným úřadem, i ten nejtitěrnější úřad pilně opečovává svoji výměru.
Jsou úřady pro zlatá telata - jsou i úřady pro mošnu žebráckou. Jsou též úřady pro suché pahýly stromů. I cvrkající prostatik může se státi potravou příslušného úřadu.
Úředník může rozházet mamon nadojený z poplatků - a to i vypaseným posměváčkům. Nadutý úředník ovšem může slovem, písmem i skutkem ořezati trosku cedící krev u zapovězených dveří.
Já úředník, já a můj stát! Já žoužel úřední! Rozumně brzdím trysk světa, světelnou šílenost podnikavců, inflační ceny slzících krokodýlů - i kosu zubatou do hodin úředních!
Posílen předpisy pražskými, bruselskými, schengenskými - propláchnut humanitou...
... a kope se tvrdě, často i do míst velmi, velmi citlivých.
To potom stačí k rozčilení málo. To potom stačí, aby vzal někdo předčasně za kliku.
Tak žeň jej vzhůru, když vlez už do dveří! Hned šup s ním dolů - ať schod dře pateří! Škábni ho ostře, je špatně přihlášený, sekni mu "ťafku", toť osel vyplašený! Čumí jak tele, jak "munda" z roští zírá, značně nás sejří, proč dveře už otvírá...
...je velmi důležité svačiti klidně, zdravě. Ubrousek upravený, žádné starosti v hlavě. Jádro, jablíčko, nápoje - pravda, když klid je, blaho je...
Už zase tady straší, vtíravka obludná, v hnízdečku nás jen plaší - a mně pak nechutná. Tak padej, mazej, sypej a leť, lízej už "ksichtem" venkovní zeď, neruš můj klídek, ten byl nám dán, jsem jenom "hovňous", jsem však tvůj pán.
XXX
Ale jen žádný strach, občane a pane, že snad se něco hrozného vám stane.
Jen ptejte se - a nedejte se - občanky a paní. I hromsky dujte a požadujte.
Když na úřad kráčíte, snad zbytečné obavy za hrbem vláčíte? Ale kdež!
Stanete se předmětem klasifikace, hýčkanou položkou na příslušném stupni řízení. Skladebným prvkem jednotné organizační struktury.
K potěše úřadu budete poměrně spolehlivě definováni. Čeká vás zatřídění kombinacemi prvků, pro úspěšné agregace činností - a to s pomocí klíčů alfabetických a numerických. Ty přidělí každému oddíl - oddílek, třídu - třídičku, skupinu - skupinku, buňku - buňčičku. Žadatelé milí, v kteroukoliv chvíli - za hubičku, na vidličku.
Klasifikace vás segmentuje pro potřeby analytických prací. Ty činí občana univerzálním pro věci úřední, pracovní, společenské i jiné - pevné, kapalné, snad dokonce i plynné. Proto se nebojte ani maličko, jste naše žadatelské zlatíčko. Úřad ten každého zvedne, jste naše cenina, jste naše značka "ze dne".
A na paměti vytrvale mějte: I po úplném drancování odpady vrací se zpět, k novému zpra-co-vá-ní.
Ovšem v kuchyňce úřední jede zas drbárna. Zní staré pravdy - a zní i čuňárna. Kdo koho plácl kdys přez tlamku, kdo zapsán je v kterém seznámku, kdo v poledne z práce už pospíchal a kdo komu manželku "popíchal". Minulost všem se spíš hnusí - no - já jen tak směji se - prý zlepší to nové kusy.
Prý je to zlé, Áda byl v bé-es-pé. On byl to pilný kronikář (a také tajný taxikář). On všechno zapsal, vylepil - tím mnohému to polepil.
Prý je to zlé, Béďa byl v es-čé-es-pé. On slavně projel Sovětský svaz, to málem mu zlámalo vaz. Vždy komu se to poštěstí, pozvracet Rudé náměstí?
Tak to je zlé, Standa byl v ká-es-čé. A studoval i VUML, tam přednášel náměstek Huml.
A to je zlé, zlé, zlé - Vláďa pek s es-té-bé! A držel i byt služební, tam klátil svazačky družební. Tak to je tedy zlé - Vláďa pek a es-té-bé.
Pak máme tady potvoru, tu z uličního výboru. Velela také Svazu žen, stále dost pije - už tajně jen.
Pavel byl dobrý sportovec, svazarmovec i myslivec. Též krásně maloval kraslice, pětkrát navštívil Lidice - však potom jej vzali milice. Prý mlátil velice, samce i samice.
Viktor byl nejen kazišuk, ale i tvrdý politruk. On všechny zná, každého zmák - na nadarmo byl ká-gé-bák. Teď úspěchy má obrovský, prý bude úředník evropský.
A Eva? Eva ta se má - byla jen v er-ó-há. Byla úsekový důvěrník, tím pověřil jí tajemník. Jo - Eva ta se má, byla jen v er-ó-há.
No, a už je opět v kuchyňce klid . Vždyť dnes už jsme všichni noví, jsme levo-pravicoví, pak pravo-levicoví, no prostě zbrusu noví. (A nebo taky "prdlajs", ono vlastně - kdo ví?)
XXX
Za předchozího režimu to v mnohém jiné bylo. Krom všech soudružských blbovin se v práci více pilo. Co pilo, pilo? Chlastalo! V tom na každého se dostalo. I dobré pití, též hrozné "srajdy", na co zrovna byly "kajdy". A občas se to zvrhlo - i v práci se pak vrhlo.
Potom za stolem sedím, fernetem vyvrácený, černého blafu plný spodek mám. Prsty tak brní, v to rytmu chlastotřesném, že dalším pivem mdlý jazyk pobryndám. Žluč střílí dávky z kulometu, pad sokol s pérem zlomeným, překročil svoji dráhu letu, daň platim hříchům klopeným.
Ano, ano, byly dny, kdy záchod nestačil, to úřad dováděl, úředník skotačil...
Když zavadil jsem o číše, zmíním zas nadkolegu Diviše. Jeho hold pití plnému, dneska už málo známému:
"Hovění tělu? To není co provozujeme mi, občasní opilci, mikroskopičtí břídilové - nazítří s výčitkami svědomí, které se ani nevíže ke včerejšímu konzumu, nýbrž k dnešní mozkové chemii. Hovění tělu, to jsou patriciové hospod konce předminulého století, kteří se vevalili, jako start vyzunkli tablet, který právě nesla kolem servírka - načež zavolali: paní hostinská, podsypat!
Připlatili zlatku, nebo pět korun, a močili rovnou do pilin pod stolem svých čtyřicet, padesát, ale i sedmdesát piv. Co tomu za dvacet let řekl organismus je podružné. Podstatná je svrchovanost a neodhlídavost těchto vévodů, jejich klid a bohorovnost - a to i tehdy, když jim mozek, pochopitelně, vysazoval.
Pili tak, jak svatí zažívali Boha. Jsem přesvědčen, že jsou spaseni, zrovna jako svatý František."
Ano, ano - to je ta "Teorie spolehlivosti".
XXX
Ale čekárna zas rozkvétá, jak převonělá růže. A já úřaduji, stále úřaduji. Byť na víčka tlačí mě oči saně, kterou jsem rozpoznal, kterou jsem vyčichal - a která mne nechtěla.
Jsem sám - a každý spis na mě útočí jako dravá zvěř. A lesknou se jí oči - jako zdivočelému ministrovi jenž řeční z tlamy šelem. Zub jeho nabroušen co třpyticí se dýka. Ale já úřaduji, stále ještě úřaduji.
Ovšem cítím již, že zakrátko osiří má kancelář i stůl. I razítko a miska se sponkami budou opuštěny. A já vystoupám pak výš, až nad instituci, co mne uhranula. Za vesmír vyměním své čtyři kancelářské stěny.
Či snad, za vše zlé, hned sešup do jámy ztemnělé? A já paralyzován? Kanalizován? Deklem překryt? Otazník...
Jen věrný otisk mé zadnice v polstrování židle úřední, snad včetně detailu hemeroidu jak asteroidu - a povalený kalendář na stole, sejmutá cedule u dveří - s číslem a jménem - tak končí pobyt v dutině úřední.
V minutě čekané z řečí, lejster a marností, kdy telefon dokokrhá a slunce prohrává - kdy stojím ještě na podlaze tvrdé, na úředníky své snad dokonce i hrdé, pro další sivý vlas - a čelo více bledé, pro bledé čelo a vypadnuvší vlas, já prosím sebe - abych si prominul, že jsem se pominul...
Protože úřad mě rozžvýkal a vypliv jak gumu. Proplách mi palici snad tuplákem rumu. To dlouhé a kožené zírání do stolu zplodilo z blouznivce chodící mrtvolu.
Tak dál bloudím pralesem správního řízení, snad ke štěstí "mrťafů", jimž stačí přízemí. Dál šanony zatuchlé s odporem vláčím, na pokyn bázlivce v močůvce máčím...
...i pramáti úřadů prý úplatky brala, děva tak marnivá - a na mne snad: A) dala? B) prala? C) sr...? Ano, ano, je to tak - C) je správně.
Tak říkám to stále dokola, co jsem to jenom za vola. Strčil jsem hlavu do oprátky, utáhl jí - a pak chtěl zpátky. Říkám si léta - i nahlas: Jsem mamlas, jsem mamlas - jsem vzorem pitomce - a budu až do konce.
Inu, býval jsem i kondor, ale desítky let úřadování - a jsem pokleslý. Podivný, protivný Hugo pokleslý, stará herka úřední z úřadů pro popásání oslů.
