Toto je zpráva svatému Mikulášovi, jak jsem ji přednesl ve večerních hodinách dne 2.12.1995 – v hospodě “U Billa”. Tehdy jsem se pokusil nastínit mé osadní vnímání právě končícího roku. Dnes už těžko povědět, proč jsem to tenkrát cítil zrovna takto.

          ZPRÁVA SVATÉMU MIKULÁŠOVI

          Na okrouhlických výměrách, 

          kde po dešti leskne se dřevo,

          vidíme v pěšinách – píchlo mě slepé střevo,

          závory a rozmoklý prach.

Fragmenty louky a par,

obrysy lesů kráčejí k nám z dálky,

podpálené smysly – i vyvrhnuté párky,

pod na kost čistým nebem, dar.

          Pak po hladině skoro ještě spící,

          pytlák dře rybu na udici,

          snad ze zvyku.

          Dostal jí na kus rohlíku.

Barevné ubrusy v umělém osvětlení tak dokonale ladí

s ještě probleskujícími zbytky přírody.

Z žumpy jde odpad do vody.

          Na hospodské terase, jako za zrcadlem,

          mezi borovicemi a smrky osadního blázince,

          pije, klábosí a kouří parta alkoholiků.

Na pobryndaných lavicích

hlasitě se smějí mladí pacienti.

          Mrtvolka malého chlapíka leží na nedaleké hrázi,

          Vyceněné zuby blýskají se 

          z hromady vodou nacucaného masa.

Nežli jsme se doplahočili k této nádrži,

zdá se, že uplynul celý náš život.

          Sedíme v surrealistickém prostoru,

          jemuž jsme nikdy ani nebyli s to porozumět,

          a možná už víme:

Vlnka, co nás vyšplouchla na tento báječný břeh,

zbavila nás jednou provždy jakýchkoli iluzí...

          A jenom stále pevný hrudník svatého Mikuláše

          vytváří ještě zdání mýtu.