Úvodem:

      Níže uvedený článek je upečen z trošku jiného těsta, než je u mě obvyklé. Psal jsem jej před určitou dobou z podnětu jistého regionálního média – a světe div se, byl zveřejněn. Jsem tomu rád. 

      Myslím si, že článek není až tak špatný, že moje tehdejší bytí popisuje dobře. A slušně hodnotí i dobový kontext. Jako určitá vzpomínka může asi figurovat i na osadních stránkách.

       Pro osadu je přínosná zaslouženě pochvalná zmínka o ing. F. Škrabalovi, neb to byl významný a věrný osadník. A také, vážení Okrouhličané, byl to otec tří vynikajících synů: Ivana (Pták), Igora (Papež) a Františka (Ferik). Tak, jak na ně pan František dobře zapustil, tak stejně skvěle je paní Gita porodila. Skutečné štěstí pro osadu Okrouhlík. Vždyť bez těch kluků (a celého “Ptákostavu”), by osada byla v mnoha ohledech smutnější a šedivější (sportovní a společenský život, cílevědomost, akčnost...). Tedy – pán Bůh za ně zaplať.

     Laťku mi nasadili vysoko

      Nejsem přesvědčen o tom, že případného čtenáře mých kafráží může zajímat to, kam vetchý dospělec (jež zanedlouho zemře) nastoupil před dvaapadesáti lety do svého prvního zaměstnání. Protože však se s touto “událostí” spojuje v mé mysli celá řada dalších věcí – možná i do jisté míry zajímavých – něco málo se zde pokusím nasvítit.  A také, možná především, chci tímto svým vzpomenutím vyzvednout  z prachu zapomnění jména několika lidí, jež měly  pro Jihlavu a okolí určitý význam a dobře odvedli to, co bylo v jejich silách.

     V červnu 1969 jsem maturitou zakončil studium na Střední průmyslové škole stavební v Havlíčkově Brodě. Červenec jsem ještě na osadě Okrouhlík zasvětil svým posledním prázdninám (“jó, to byly časy, starý dobrý časy...”), ale již prvého srpna přišel nástup do zaměstnání. Stal jsem se mistrem HSV (hlavní stavební výroba) Vodohospodářských staveb, závod Jihlava. Do práce mne uvítal ředitel závodu (už tenkrát jsme tam říkali “firmy”) ing. František Škrabal. Byl to pan ředitel – vzdělaný, zkušený, schopný a  lidský. Nikdy nebyl v KSČ – a řídil tehdy docela velikou organizaci. Proč? Protože to uměl skvěle. 

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se tam tedy příliš “nesoudruhovalo”, firma zato fungovala jak dobře promazaný stroj.

Pro své vzorně šedivé vlasy měl ing, Škrabal přívětivou přezdívku - Bílý otec, někdy byl též nazýván takřka něžně, “Fráňa”.  Ano, ten muž byl skvělý a smělý – i k tomu tenkrát občas docházelo.

     Svižně jsem byl  nasměrován na  zakládanou a rozvíjející se mohutnou stavbu – jihlavské sídliště Březinky. Inženýrské stavby nebývale velkého rozsahu, na ploše mnoha hektarů. Věřte tomu (nebo ne) - svým způsobem  až úchvatné. Páteřní komunikace, kanalizace, vodovody, teplovodní kanály – k tomu mnoho doprovodných akcí, kupříkladu veliký vodojem při Kosovské ulici.  Až z toho všeho šla mladému ušákovi hlava kolem.

     Na místní poměry  tedy obrovská stavba (přesněji řečeno stavby). Měla už svého stavbyvedoucího – tudíž i mého přímého “šéfa”. Byl jím Evžen Rozporka, borec tehdy sotva pětadvacetiletý! Nesmírně pracovitý člověk, s obrovským nadšením a talentem pro stavařinu. Organizátor, systematik, též nebojácný “bojovník”, jak už si to tak často velká stavařina žádá. Prostě správný člověk na správném místě – práci  vždy včas promyslel, terén  proměřil,  trasy vytýčil. Pohlídal provedení, dokončení a řádné předání. Fakturace přesná a korektní.

     Když jsem na stavbu přišel, tak Březinky už jednoho svého mistra měly. Tím mistrem byl Mirek Remeš – a za stavbyvedoucím Rozporkou nezaostával. I on pro stavbu žil, se vším co to obnáší. A vyznal se v lidech - počínaje dělníky pro zemní práce, přes odborné stavební řemeslníky (vodaři, svářeči, tesaři, vrtači, střelmistři...), po řidiče, jeřábníky, bagristy. Také uměl přitvrdit – ale neurazil, neponížil. Měl cit pro výpočet platů pracovníkům – poctivě ocenit výkon jednotlivých lidí a nepoškodit stmelenost party necitlivým úletem. Mirkův věk v té době? Pouhých čtyřiadvacet let.

Evžen a Mirek byli už jako mladí kluci velice schopní “rafani” - v tom nejlepším smyslu slova. Práce je velice bavila a naplňovala uspokojením. V porovnání a nimi jsem si sám záhy připadal toliko polovičatý.

    V areálu staveniště dobře fungoval ještě ještě další  člověk, pracující důchodce – pan Florián. Staral se o materiál, pracovní nářadí, drobné spotřební věci.  Praktikující křesťan, kostelní pěvec -

sečtělá, vnitřně vyrovnaná osobnost, kapánek jakoby z jiné doby. Pěkně se s ním rozmlouvalo, když na to zbyl čas.

    Manuálně pracující tam byli takřka bez výjimky dobří a zdatní chlapíci. Dvě party pracovitých Romů, jimž se tenkrát ještě říkalo normálně (a nikomu to nevadilo). Jednu partu vedl pan Piskura – své syny i další příbuzné vedl pevnou rukou, požíval všeobecnou úctu. Druhá parta, jména si pamatuji dodnes, slušní a pracovití lidé: Pepa Čičák, houslista Julius Demeter, Vojta Kanaloš a další. Vždy jsme spolu vycházeli dobře, když jsem se v prosinci 1971 ženil, dostal jsem od  nich i menší svatební dárečky (hrníčky na kávu, sklenky na vínečko), udělalo mi to radost, byl v tom i projev určitého uznání. 

    Odborní řemeslníci? To byl většinou koncert pro šikovné ruce a přemýšlivé hlavy. Vidět zdatné vodaře (Mutl, Růžička a další) jak “temují” hrdla mohutných litinových trubek – toť byla pro přihlížející potěcha oka a přehlídka smysluplné práce. Pro uznalého člověka  to bylo pohlazení po těle i po duši. A té dobře odvedené a přesné práce tesařů, svářečů, autojeřábníků, bagristů.  Mistrovství pana Cvalingy na buldozeru – zážitek jako v Brně na Velké ceně motorkářů.

    Vše mi brzy přineslo jedno velké a vlastně zásadní prozření. Bylo mi jasné, že vzhledem k mému osobnostnímu nastavení a seřízení, jen obtížně dosáhnu mistrovských kvalit Mirka Remeše, nebo dokonce přehledu, tahu a nasazení stavbyvedoucího Evžena Rozporky.  Ono to je totiž tak:  Můžete třeba být slušným projektantem, zdatným rozpočtářem, spolehlivým statikem, můžete dobře znát systémy stavebních konstrukcí, či pevnostní stupně betonů – ale to vše z vás ještě neudělá výborného mistra, natož skvělého stavbyvedoucího. K tomu prostě musíte mít i vrozený předpoklad a talent – stejně jako kupříkladu špičkový fotbalový či hokejový kanonýr.  Ne, nebyl jsem nepoužitelný stavařský “čučkař”, byl jsem vlastně docela oblíben, ale ucelenost a zdatnost mých vzorů se mi jevila nedosažitelnou.  Této skutečnosti jsem, bez bázně a výčitek, hleděl do očí. Vedlo mne to k přemýšlení. 

    Na Březinky jsem se  jako mistr vrátil i po dvouleté vojenské službě.  To už tam také úspěšně panelovaly Pozemní stavy – vcelku slušné bytovky typu T06B, tak nějak se to myslím v projektech nazývalo. Dodnes si myslím, že Březinky jsou dobře vyprojektované sídliště (ing. arch. Gryc – Stavoprojekt Jihlava) a kvalitně postavené sídliště ( VHS JIhlava  a  PS Jihlava). Rád k tomu připodotknu, že taktéž jde o slušně zabydlené sídliště (tehdy především tisícovkami(!) poslušných lidí  Československé socialistické republiky – he, he, he, cha,cha,cha).  Pravda, v sedmdesátých letech došlo místy k poněkud přehnanému zahuštění zástavby, to už je ale kapánek jiný příběh.

     U VHS Jihlava jsem posléze ještě určitou dobu mistroval,  pod stavbyvedoucím Ing. Ivanem Páleníčkem v Třebíči a Okříškách –  pod stavbyvedoucím Karlem Vobrem v Třešti.  Ne, opravdu to nebylo k zahození, ale...

Už v roce 1969 jsem přes Evžena Rozporku a Mirka Remeše  pochopil  rozsah svých předpokladů a možností v praktickém stavebnictví, v hlavní stavební výrobě. Aby to skutečně stálo za to, aby to bylo silné a veliké, aby to člověka naplnilo, musí být laťka nastavena hodně vysoko. Vedoucí pracovní tam musí být kvalitní a schopný tažný kůň. Silná osobnost.  Ne každý na to v plném rozsahu má  – tak jsem se záhy vydal poněkud jiným směrem. Stavebně správní činnost na odboru územního plánování a architektury mi patrně docela sedla, myslím si to doposud. Asi to tak mělo být. 

Trošku od věci: 

Během svého dlouhého a aktivního pracovního žití, jsem mnoho let působil i u jiných (dosti různých) zaměstnavatelů. Rád musím konstatovat, že jsem měl vlastně pokaždé  dobré nadřízené (a byly to i ženy), někdy dokonce výtečné.  Nepamatuji, že by mne někdo zbytečně trápil, dusil, či dokonce buzeroval. že by mě někdo  úmyslně poškodil, či dokonce pracovně ničil.  A to jsem míval i určitá období, kdy jsem byl na pracovišti hodně protivný morous.  Možná, že neměl každý až takové štěstí – a nebo se mi to vše jenom tak připadá? Ať tak nebo tak, do důchodu jsem se docela těšil už od svých čtyřiapadesáti let, kdy mi byla osazena totální endoprotéza kyčelního kloubu. Ano, po šedesátce jsem se dočkal - a stále ještě žiji (skoro jako v nebi). Tož s pokorou děkuji.

Hugo , dříve z Okrouhlíku – nyní z jižního okraje Jihlavy

Ještě krátký dovětek:

V článku je pochvalně zmiňován i Evžen Rozporka. Také on osadou krátce prošel a za manželku pojal mladou osadnici Blanku Chromou, dceru oblíbeného okrouhličana Vladimíra Chromého – alias Ramzese.