Úvodem:
Nevím, co mě to tenkrát v hospodě popadlo, bylo to v první polovině sedmdesátých let minulého století. Jednoho příjemného večera jsem si tam začal prozpěvovat text, který se mi usídlil v hlavě. Ten text byl (a je) pitomost vpravdě kapitální, ale stalo se.
Intonoval jsem prachbídně, rytmus dosti zoufalý. Má úporná snaha však vedla k tomu, že mě smějící se kamarád Fous začal doprovázet na kytaru, dokonce mne mistrovským nástrojem začal podporovat i Pepík- houslík, řečený Sup. Ano, lidi se smáli, bavili.
Ani tomu už dnes uvěřiti nemohu, ale i po mnoha letech jsem na osadních akcích občas zaslechl ono potměšilé: Hugo, dej mrkev...
Mrkev
Mám doma na zahradě velikánskou mrkev,
již ze značné vzdálenosti je vidět její větev.
Je to statná hlíza, korunu má jak jilm,
a já už se těším, až ji jednou sním.
Hop a hup ty krasavice, hop a hup pojď na můj chrup,
hop a hup ty krasavice - rád už bych tě slup.
Mám doma na zahradě třešeň jako bonsaj,
kuličky má malinkaté jak pěstitel Honsaj,
plůdek její droboučký je, asi jako kmín,
a já už se těším, až jej jednou sním.
Hop a hup ty krasavice, hop a hup pojď na můj chrup,
hop a hup ty krasavice – rád už bych tě slup.
Dlí u mě na rybízu pracovitý pavouk,
plete sítě pavoučici, co jí včera našouk.
Pavoučice, ta potvora, od té chvíle sní,
že pavouka co jí našouk k večeři dnes sní.
Hop a hup ty pavoučice, hop a hup pojď na můj chrup,
hop a hup ty uličnice – také bych tě slup.
